Rosnička zelená je v České republice vyhodnocena jako silně ohrožený druh a je zákonem přísně chráněná. Nejvíce ji ohrožuje rušení vodních nádrží, ve kterých se množí, a regulace toků spojená s likvidací přilehlých zarostlých mokřin a tůni, obecně tedy ničení přirozeného biotopu. Mezi hlavní hrozby patří i rybníkářství, tj. intenzivní hnojení rybníků, kvůli kterému dochází k takovému nahromadění organických látek, že zabíjí mladé pulce, čímž hynou celé vzácné populace.
Drobná žába, dorůstající velikosti kolem 5 cm, nápadná paličkovitým zakončením prstů, nesoucích přísavné terčíky. Základní zbarvení je obvykle jasně zelené, nicméně druh je do určité míry schopen barvoměny – podle okolností a substrátu tak barva těla může přecházet od šedohnědé přes olivovou po tmavě zelenou a objevit se mohou také tmavší či světlejší skvrny.
Klíčovým znakem pro odlišení od ostatních druhů rosniček je hnědý pruh na bocích, který se táhne od nozder až k zadním končetinám, kde končí drobnou, na hřbet směřující kličkou. U příbuzných druhů je tento pruh vždy do jisté míry redukovaný (viz popisy jednotlivých druhů). Samce lze od samic poměrně snadno odlišit díky hrdelnímu rezonátoru, který je i v klidu rozeznatelný jako zřasená naoranžovělá kůže .
Obývá široké spektrum biotopů od břehů velkých nádrží a rybníků přes mokřadní biotopy s menšími tůněmi až po okolí velkých i zcela nepatrných vodních toků s dostatkem tůní k reprodukci. V době rozmnožování samečci hlasitě sborově skřehotají, a to jak ve vodě, tak na břehu či ve vegetaci. Vajíčka následně samice klade v zarostlých tůních v drobných shlucích.
Rosničky tráví většinu života na vegetaci, což jim usnadňují přísavkami zakončené prsty. Ve větvích keřů a mezi stébly rákosů také nejčastěji pátrají po kořisti, které se zmocňují přesně mířeným skokem. Za jasných dní setrvávají přikrčeny na osluněných stoncích a listech.
